***** Aneb jak jsem v krejčovině vášeň našla ******

Je to trochu jako příběh o ošklivém káčátku, když tak vzpomínám, jakou cestu jsem ušla, abych skončila s tím, že dělám práci, kterou miluji. Potřeba podělit se s vámi mě přepadla, když jsem narazila na tento geniální kousek – instalaci na étma umění a jeho hodnoty (autora bohužel neznám):

Pro neagličtináře

Umění je k ničemu / bez vášně

Musíš vyjít / a tvořit umění

Najdi si opravdovou práci / v tom co miluješ

a vydělej si na živobytí / tím, že budeš sám sebou

Nemůžeš dopustit aby / ostatní definovali

zbytek tvého života / a říkali že si

selhal / Následuj své srdce!

Skončíš jako / šťastný a svobodný, ne

hladový umělec. / Miluj své umění a

Přispěj společnosti / tím že inspiruješ lidi

místo, abys mrhal časem / tím že ostatním uvěříš, že

Jsi bezcený. / Můžeš změnit svět.

Ano, v levém sloupci se krásně jedna za druhou řadí věty, které jsem slýchávala jako dítě, když jsem si hodiny kreslila v koutě, pak jako puberťačka, která zpruzená chodila z nekonečných hodin chemie a zavírala se u uhlu a tuše nebo utíkala do hodin figurální kresby. Vyrůstala jsem na menším městě, kde v širokém povědomí lidí i mojí rodiny existovaly pouhé dvě cesty – jít na střední školu a pak vysokou, makat hlavou a mít se pak dobře nebo skončit na (OH!!!) učnáku mezi květinářkami a kosmetičkami, které jsou přece úplně hloupé, když na víc nemají. Cosi jako „umění“ (vlastně všechno co se kreativity týče) bylo něco naprosto neužitečného a ulítlého, čím se přece taková premiantka jako já přece nebude živit! Možná jako koníček, ale na ten se musí někde vydělat!

Jako malá a postupně pak i dospívající jsem na tuto hru přistupovala se stálě větším odporem. Ano, stále jsem sice studovala přírodovědné gymnázium, protože jsem o žádné jiné možnosti ani nevěděla, vybrala jsem si aspoň to francouzské, abych směřovala někam alespoň trochu přitažlivějším směřem. Když se mi ve 13ti letech s Pánem Prstenů v kinech a časopisech otevřel i svět fantazie, všecko se změnilo. Narazila sem na lidi kolem divadla, tance, tvůrčího psaní a různé jiné tvořivosti na letních kempech Menzy ČR a byla jsem naprosto u vytržení. Zpětně musím být vděčná mojí mamince, která pro moje nové vášně a potřeby měla pochopení, i když jim vlastně nerozuměla a sama nevěděla, jak mi pomoci. Umožnila mi prozkoumávat nové věci, byť neochotně a bez opravdového pochopení. Když jsme se pak přestěhovali do Prahy, konečně jsem se svými kamárady mohla všechny ty projekty realizovat nejen o letních prázdninách. Připojila jsem se k divadlu a tanečnímu soboru a už to bylo jedno s druhým – zanedlouho jsem totiž potřebovala kostýmy na jeviště. Mámin šicí stroj stál v koutě, ona čas neměla a tak jsem jí ukecala, aby mi mezi vařením ukázala první know-how, které využívala, když si na sebe jako všichni v minulém režimu šila.

Následoval raketový start. Bez skrupulí jsem se vrhala do stříhání, konstrukce střihů i šití pro kamarády. Řídila jsem se (a dodnes vlastně se řídím) heslem „Nikdy to není zkažené tak, aby se to nedalo opravit nebo dokonce vylepšit“. Neměla jsem žádné pořádné návody a stále ještě netušila, že směřuji k řemeslu, ale ohromně mě to bavilo. Snad první sukni vidíte tady, tu s lesklým pruhem, na kterou jsme látky kupovali ještě na našem maloměstě. Spodní sukně přešitá z bazárku a bílá halenka následovaly později pro taneční vystupování po hradech a zámcích s naší bývalou skupinou.

 První kousky jako turecké kalhoty, kolové sukně, květované halenky a šaty pro mě i maminku vznikaly po večerech ještě při maturitním učení. Rozhodně nebyly dokonalé. Ale s každým kouskem jsem se zlepšovala. Hltala návody online v angličtině i francouzštině. Pak jsem během prvního roku na vysoké, která se oborově míjela na 100% (francouzštinu sice miluju, ale probírat archivy kvůli předožkám a příponám mě moc nebavilo), objevila „Roční školu šití“ paní Čihákové, která slibovala s akreditací MŠMT i spostu know-how od mistrových, které se šití věnovaly desítky let. Neváhala jsem ani vteřinu!

Úterní večery jsem utíkala z přednášek o dějinách francouzské literatury a do tmy na Nikolajce šila a šila a hltala každé slovo. Spolu se zkouškovým jsem ukončovala i malé výúční zkoušky. Moje závěrečné šaty jsem nedávno vytáhla na svatbu kamarádky, nepostrádají nic, co by šaty měly mít a sedí mi i dnes.

Už během toho prvního léta jsem věděla, že moje cesta povede jinudy. Snila jsem stále svůj sen o umělecké škole. Dřív se pojil s ilustrací a malbou. Teď už se pojil s návrhářstvím. Doufala jsem, že když dosáhnu na nejvyšší možný stupeň školství, dozvím se také nejvíc o šití i o tom, jak navrhovat. Podala jsem přihlášku na novou a slibnou fakultu v Plzni a EJHLE – opravdu mě přijali. Mezi těmi stovkami lidí, mezi těch 10 vyvolených!!! Nemohla jsem věřit svému štěstí. V dopisu stálo přijata! Přijímací zkoušky byly pro mě dovolená s vášní – 3 dni nabité kreslením, šitím, navrhováním v krejčovském ateliéru… Prostě sen. Francouzská studia jsem opouštěla s lehkým srdcem.

Pořádně jsem to oslavila (první a poslední párty s DJs, vodkou a vším tím ;)). Ale ještě jsem netušila, že mě čeká opravdu temné období a že jsem se pořádně sekla. Měla jsem si spálit prsty.

První týdny na nové škole byly úchvatné. Mimo nadšení pro obor, který zatím vedl asistent, jsem nasávala atmosféru tvůrčího prostředí. Dějiny a teorie umění, malba, kresba, sochařina!!! Ráj na zemi. Byla jsem sice pozadu se znalostí toho, jak to na umělecké škole chodí oproti spolužákům ze středních uměleckých škol, kteří v tom „uměli chodit“, ale nemeškala jsem. Makala jsem dnem i nocí, nejen proto, že mě to bavilo, ostatně jako asi všichni. V prvním semestru jsem se v oboru chytala – jak to funguje, jak se co dělá, co je důležité. Moc o navrhování nebo šití jako takovém zatím nezaznělo, ale čekala jsem, že to přijde později. Vypadalo to, že se pedagogové seznamují s námi jako lidmi, s naším stylem a přáními. Ovšem šeredně jsem se mýlila. Při prvních klauzurách, kdy nás náš asistent provedl celou prací a mě osobně si chválil nejen díky znalostem kresby anatomie, se ukázalo to, co asi studenti uměleckých škol věděli – že co pedagog, to názor. Možná nejsem dobrá v designu. Ale vedoucí oboru strhala všechno, bez ohledu na to, že jsem se angažovala v celém životě ateliéru mezi nejspolehlivějšími. A že jsem se sama naučila šít pánské sako – protože to tam nikdo neuměl.

Dost mi to vzalo iluze, ale nikdy jsem nechtěla být ta nejlepší, prostě jsem se chtěla učit, to co jsem potřebovala. Když jsem to ale řekla, aby bylo jasno, dozvěděla jsem se věci jako „Jste tady, aby ste dělala, co se vám řekne“ nebo „Tohle všechno už máte vědět, to mě nezajímá“.

Inu, skousla jsem to a v druhém semestru se chtěla snažit všechno napravit. Jenže to nešlo. Nejen, že mě víc než nejmódnější podivné výstřelky zajímá řemeslo, o kterém mi paní profesorka urputně odmítala cokoliv prozradit, ale navíc si mě zařadila spolu s několika dalšími do škatulky „To nejsou moji oblíbenci, těm se nevěnuji“. Druhý semestr se nesl navíc v úplně stejném schématu – nic moc o návrhářství, jeden projekt stále dokola, žádné nové informace. Najednou jsem se přistihla, jak opět ze školy utíkám ke svobodné tvorbě – svým zakázkám, malování jen tak bez bodování, čtení oblíbené fantasy jen tak. Nicméně jsem nadále pracovala, jak už to umím. Utekl další semestr, aby klauzury proběhly v podobném duchu a já se těšila na prázdniny.

 

Všechno se mělo začít vyvíjet úplně jinak. Potkala jsem svého Muže. Úžasného partnera, se kterým se objevily i další úplně jiné priority a otázky. Navíc bydlel v Liberci, což je od Plzně, kam jsem dojížděla, docela kousek cesty.

Kolem a kolem – třetí semestr ve škole pro mě naprosto ztratil smysl. Neučila jsem se, co jsem potřebovala, trpěla depresemi a nedostatkem času. Čím dál méně jsem jezdila do školy, nakonec dojížděla Liberec-Plzeň jen když už to opravdu hořelo. Chtěla jsem skončit, ale tlak na získání VŠ vzdělání byl z okolí tak silný, že jsem se neodvážila. Můj muž se mě snažil držet nad vodou a procházel se mnou pády do zoufalství. Po roce jsem se rozhodla – skončím. Každý semestr té šarády, kdy pedagogové nefugovali vůbec jako pedagogové (měla jsem srovnání s Karlovou Univerzitou a proto jsem se v duchu trochu histericky smála, jak moc je to celé ulítlé), vyšel tak na 20 tisíc – peníze za projekty, fotografy, tisky, dojíždění, bydlení… Byly to peníze vyhozené z okna? Rozhodně ne. Přišla jsem o iluze i touhu mít zvenku schváleno, kdo jsem. Konečně jsem totiž pochopila, kým jsem doopravdy.

Jsem duší, srdcem i tělem řemeslník. A za to se nemusím stydět! 😉

Když jsem se trochu zotavila po psychicky náročném zkouškovém a nadechla se svobody, začala jsem pomalu plánovat svoji živnost a co a jak a těšila se, jak se vrhnu naplno do rozjetých projektů. Vesmír mi ale zase plánoval seslat něco trochu jiného, než jsem plánovala.

To léto se totiž moje kamarádka-kolegyně-skvělá krejčová nabídla, že u své mistrové zorganizuje pro laiky zájemce kurz kalhot. Měly jsme jet do Liberce (jaká náhoda) za zkušenou pánskou krejčovou, která učí na SOŠ v oboru, na soukromý kurz. Tak nějak to plynulo a během kurzu padla řeč i na vzdělávání, zkušenosti a plány. Dozvěděla jsem se, že na oboru Krejčí je jedno místo volné. Ještě v srpnu jsem se přihlásila, protože milá paní Baumrukrová mě nadchla – obrovské zkušenosti i srdce pro lidi i řemeslo a touha předávat své umění dál.

Takže v září jsem se vrátila na střední školu. Nikdo už s tím nepočítal, takže se opět odehrálo nějaké to ťukání na čelo a uštěpačné poznámky. Ale já už tentokrát znala hodnotu toho, co dělám a co se v nejbližších měsících naučím, a tak se mě to už ani nedotklo. Prostě jsem věděla, že je to to ONO. A s novým elánem jsem se prvního září vrhla v úžsně velké komplet zařízené dílně na školní, osobní i jiné projekty a šila a šila a šila a zase sbírala nové informace.

S mým mužem jsme bydleli v garsonce hned na protějším kopci, pět minut ranní procházkou od dílny. Nastala idylka. Ráno slupnout snídani, vyčistit hlavu při procházce, v půl osmé zasednou za šicí stroj. Plánovaly jsme přehlídky, neobvyklé šaty, obnovu výlohy, přednášky o řemesle a do toho jsem brala zakázky tak, jak chodily. Měla jsem chutě a plány a pocit, že jsem na správné cestě.

V té pohodiččce, jak se nám tak po večerech s mužem hezky bydlelo, se jedna dušička asi rozhodla, že se k nám do té pohody přidá. A tak jsem už v říjnu zjistila, že jsem těhotná. Dítě jsem sice v plánu měla, ale až po škole, takže zprvu mě to zaskočilo. Jak to všechno skloubím? Ale jsou věci mezi nebem a zemí, které se dějí a tak jsem se na konec začala na mrňouse těšit a ve škole domluvila, co šlo. Nebyla jsem jediná dospělá a jediná s děckem, takže vyhlídky byly nadějné.

Jak to pak vlastně všechno běželo a kdo to řídil, nevím 😀 Můj jiný stav byl prostě jiný, takže sem přišla o 90% své energie, kterou obvykle disponuju, první trimestr prospala, druhý mě bolely záda od povolujícíh vazů a navíc jsme se stěhovali a třetí už jsem nosila pořádné bříško a připravola se spíš na porod než na školu. Ale i tak jsem vždy, když to šlo, zamířila do dílny a tak nějak plnila, co bylo třeba a i tak stihla pochytit něco užitečného. Obě mistrové byly prostě andělé – nejen že jim záleželo na nás jako lidech, chtěly plnými hrstmi pomáhat, podporovat a předávat své znalosti a zkušenosti, ale samy hořely (a hoří) pro řemeslo, takže jsme si prostě rozuměly. Stihla jsem pomoc při pár akcích a našít i pár zakázek pro školu, tak snad jsem nezpůsobila mnoho komplikací 😉

Zpětně si říkám, kolik sil a času bylo vlastně bylo i s těmi komplikacemi – rozhodně se dařilo i leccos stvořit – třeba jedna vlastnoručně ušitá, kamarádkou zdobená bunda na těhotenské břicho, nošení mimina i nošení, až zase bude vše  v normálu 😉 Netušila jsem opravdu, kolik času mi ještě ubyde, až ten pinďa vykoukne na svět…

V červenci se nám narodil syn. Prázdniny se nesly v úplně jiném duchu. Porodila jsem doma za slunného léta krásné dítě a učila se úplně novým dovednostem. Mateřství je nejen instinkt ale taky hora učení se. S novou perspektivou byla vidina školy dost děsivá – kde brát čas? A síly? Když se mi chce pořád spát? 😀

Čekal mě ještě jeden, poslední, školní rok a závěrečné zkoušky. Na jednu stranu jsem se moc těšila, chtěla jsem udělat a zvládnout co nejvíc, na druhou stranu jsem nechtěla syna odkládat a nechávat samotného. Tak jsem to kloubila, jak to šlo. Napřed po troškách na dílně, před zkuškami více po testech a při práci i doma. Aby toho nebylo málo, měla jsem ještě z těhotenství resty, zakázky, které jsem nemohla odříct i kvůli finanční situaci. Samo dítě vydalo ze tři takové závazky, takže není divu, že jsem se během zimy i zhroutila, když jsem před Vánoci ještě musela na operaci. Nevím, co to bylo za rok, ale nebyl snadný. Hodně nás naučil, hodně vyčerpal. Ale svého snu jsem se prostě vzdát nehodlala. Věděla jsem, že je to investice i do ideálního mateřství – práce ve vlastní režii a z domova? Která maminka má takovou pohodu? A tak jsem ze všech sil směřovala k prvnímu červnu, kdy vypukly závěrečné výuční zkoušky – praktické, teoretické a ústní.

A výsledek? 😉 Samé biče, jak říkávala babička 😉

Vím, že spoustu lidí se na tento papír v dnešní době dívá skrz prsty. Vnímají ho jako podřadný. Jako poslední možnost. Ale já vím, že to tak být nemusí – do naší dílny přichází dospělí studenti, kteří hltají každé slovo od mistrů, kteří vědí, co dělají. Kteří něco umí. Protože taky chtějí něco umět. Neboť stále platí, že řemeslo má zlaté dno. A není to klišé. Vrací se nejen do módy to, že si lidé pro sebe šijí nebo hledají kvalitnější oblečení. Jsou tu otázky etické, sociální, národní, ekonomické. Třeba Libereckému kraji globalizace a špatné státní hospodářství vzalo obrovský kus textilní tradice. Samostatnosti. Tvořivosti. Jsem ráda, že alespoň trošku mohu přispět k její obnově.

Děkuji každý den, že jsem se mohla osvobodit z toho hrozného tlaku, který dnešní mladí lidé, hledající svou dráhu a svoje místo na zemi, prožívají. Musíš mít maturitu! Musíš na vysokou! Musíš to a tamto! Tvoje hodnota je venku, na papíře, v rukou čísel a hodnocení. Jsi jen kolečko v mašinérii, kde každý jde tou samou cestou a jen soupeří s ostatními.

Já se dnes totiž mám jako v pohádce. Mohu pracovat tehdy, když dítě spí nebo je u babičky. Nemám šéfa, deadliny, pracovní dobu. K práci si chodím odpočinout, v noci nespím, protože se těším, kdy zase začnu nějaký nový projekt. Práce je jedna z mých vášní (jednotné číslo by v mém případě nebylo na místě). Mohu mít rodinu i kariéru. A až bude víc prostoru na práci, rozhodně se nebudu nudit – je tu tolik cest, kudy se mohu dát, sama nebo ve spolupráci, v malém nebo ve velkém měřítku.

Mám jen jednu otázku.

Co si asi život na mě zase vymýšlí? Protože když to tady takhle vidím sepsané, zdá se, že plány prostě nemají cenu – stejně to vždycky osud upeče tak, jak je to zrovna nejlepší 😉