Konfese

***Proč jsem se vlastně odhodlala k práci, kterou dělám?***
Z lásky k historii, ke kráse a krásným věcem? Z hrůzy z nesvobody, kterou přináší pozice zaměstnance, který se nechá vést jako ovce za pravidelný plat? Z neobytné touhy po jedinečnosti v různých aspektech? Z nudy? Těžko říct přesně, ale jedno je jisté : určitě proto, že celý život miluji práci rukama – voní mi dřevo při řezání, omítka, laky při výrobě nábytku, olej ve strojích i hlína na rukou. V nějakém moudrém výtahu z psychologické studie, na jejíhož autora si bohužel nevzpomínám, se píše o základních druzích lásky – mateřské, otcovské, bratrské a, světe div se, Boží (ano, současná studie ateisty, vystudovaného člověka) – kterou autor mimo jiné spojuje s pocitem přetváření hmoty, matérie, jež pak zanecháváme za sebou jako stopu naší existence. Akt tvořivosti je základní lidskou schopností. I když takto to jistě zní přehnaně, mám pocit, že na tom něco bude. Protože jakmile jsem své ruce začla používat, mám pocit, že již nemohu přestat. Vede mne touha a pocit štěstí, který se dá srovnat snad jen s tancem, který je také mou vášní.
Možná mne k šití jako takovému přivedlo zoufalství nad sháněním specifických střihů, padnoucích oděvů, kvalitních materiálů a nadčasových klasik na pultech běžných obchodů. Žijeme v kapitalismu, v globalizované společnosti, kde sice na každém rohu rostou obchody, služby a kapitál se protáčí závratnou rychlostí, ale stejně závratnou rychlostí se protáčí i zboží a to tím musí logicky značně utrpět na kvalitě – požadavky na jeho nízkou cenu, rychlost výroby a množství přináší své důsledky. Když jsem pak začala zjišťovat, co obnáší velkoprodukce oděvního průmyslu už z dob merkantilismu, začal se mi lehce zvedat žaludek. Shlédla jsem filmy jako Smlouva s Ďáblem (Killer Bargain), pochopila souvislosti a učinila jediné možné rozhodnutí. Nebudu svou prací a spotřebou podporovat moderní otroctví (kdy lidé jsou nuceni tvrdě pracovat za dolar denně, protože i ten pro ně znamená život nebo smrt), zneužívání lidských zdrojů (práce dětí, nelidské pracovní podmínky, žádné sociální zajištění) a znečišťování životního prostředí (nekontrolovatelné hnojení, barvení a odbarvování, vysoká úmrtnost v důsledku otrav těmito látkami). Tedy jsem se vydala cestou objevování historie, hodnoty řemeslné práce, krejčovské tradice a lásky a nenávisti, kterou každé srdeční řemeslo přináší.
Nutně jsem na této cestě musela objevit i situaci panující v nejlepších a nejdražších módních značkách. Podmínky i kvalita jsou tam samozřejmě nesrovnatelně lepší a cena většinou zaručuje určitou míru péče a kvality, pokud je člověk ochoten tučně platit za jméno. Tehdy jsem musela i pochopit, že nikdy nebudu moci konkurovat tomuto obřímu průmyslu (který je třetí největší na planetě – hádejte ty předchozí dva ;)), pokud se ho nebudu chtít účastnit tradičním způsobem (švadlena v salónu, designer oděvního řetězce nebo jiný řádový článek na vyšší nebo nižší příčce).
Smíření s touto situací mi otevřelo několik cest, které nyní mohu vybírat a zvažovat. Ale ať už se vydám kteroukoliv, čeká mne ještě hodně učení a pokory, kterou řemeslná dovednost vyžaduje, hodně radosti i naprostého vyčerpání, spoustu lidských setkání i realizovaných nápadů a hlavně pocitu naplnění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *