***** Nahlédněte do zákulisí zakázkové tvorby *****

Je další krásné slunné podzimní ráno. Výhodou vstávání se slepicemi je to, že svého okna z pracovny můžu pozorovat ty nejkrásnější východy slunce. Všude je klid a dítě řádí s tatínkem a já se můžu zase na chvíli ponořit do práce na kabátu, který jsme opustili ve druhé díle při přípravě jednotlivých dílů. Ještě mi zbývalz nějaké resty, tak hurá do toho!

Mám zapomenutou nit, takže se vracím ještě k podšívce, která potřebuje začistit všechny okraje. Jednotvárná práce, která ale vede k tomu, že se mi díly nerozpadnou ještě než bude kabát hotový. Proč říkám, že se třepí? Posuďte sami – látku jsem jen dvakrát přesunula z rohu do rohu :

Ještě pořádně vyžehlit okraje, které se entlem zkroutí a různě deformují a ostříhat pečlivě malými nůžkami čouhající nitě a fousy a pokračujeme v krasojízdě.

Dokud jsou díly ploché a snadno manipulovatelné, podlepuji si přehyb podsádky, kličkování a stehováním proznačuji různé potřebné okraje a středy, abych je na lícu při zkoušení viděla (křída by zmizela a poškodila vzhled látky).

Párkrát se tak opakuje mechanicky

*pomocí střihu se ujistit že je to OK, poznačit křídou

*protáhnout stehovkou

*zažehlit přední kraj

Když je hotovo a slunce se o pořádný kus posunulo, konečně se dostáváme na zábavnější část – budeme tvořit 3D kabát! První sesazení dílů se většinou buď provádí stehováním nebo šitím větším stehem na stroji. Osobně preferuji poslední variantu, protože stehování je volnější a pocitově nepřesné a navíc taky dlouho trvá. Jsou ale místa, která už předem vím, že se budou párat už během zkoušky, takže ty stehuji určitě. Napřed ale začnu sesazením trupové části – všech krátkých švů. Sklízím ovoce přesné přípavy střihu. Jaká lahoda, když to odsýpá!

Pravítko široké 3cm se vrací na scénu, abych poznačila křídou kudy pod strojem šít:

Pak už jen všechny síly poskládat jak patří, prošpendlit a šup šup, jen to sype, stroj je namazaný (jaký zázrak!) a není třeba se moc obávat, že to nedopadne dobře.

Jediný nesešitý šev je tan ramení. Protože předpokládám, že s ním bude třeba pohnout, chci ho jen sestehovat. Takže nažhavit jehlu, špendlíky a hlavně náprstek. Šití vlny umí být bolestivé.

Takže teď to drží pohromadě. Ale je to ošklivé! Nemůžu ale pořádně vyžehlit všechny švy, vlna by se zbytečně vytvarovala a zatím nevíme, kde budou jaké úpravy. Takže je potřeba si trochu přidělat práci. Napřed poslouží žehlička základnímu uhlazení a lehkému otevření švů.

Slunce krásně svítí a žehlící polštář je geniální vynález, takže to jde jedna báseň. Trochu méně radostný je ale další krok. Je třeba stehováním pojistit otevřené švy, aby nezlobily při zkoušce (nebude tam podšívka, takže by se obracely, jak by se jim zachtělo) a aby bylo poznat, jestli někde netáhnou. Uf, kolik že jich tam je? 7? No, tak hurá do toho a chvála tomu, kdo vynalezl náprstek (já mám doma repliku mosazného z Londýnského naleziště z 10.století. Takže jo, je to užitečné)

Když vám to drží všechno pohromadě a zatím to ale stejně vypadá jako pytel a panákovi to stejně není : 😀

Takže vršek bychom měli a teď k sukni. Všechny dlouhé švy čeká stejný osud (až na to rozestehování, to by mi hráblo), jen s tou drobností, že je třeba vynechat díru na budoucí kapsy. Není to moc intelektuálně náročné, jen je třeba trefit tak akorát velikost a tak akorát kde.

Okraj kapsy je třeba zespodu podlepit, aby to něco vydrželo a nevytáhlo se to.

A pak už jen zas trocha toho šití a voila! Velká sukně je na světě.

No a jsme tam, kde se této práci začíná říkat „těžká krejčovina“. Odteď budu tahat všude s sebou pár kilo látky, která se bude všude motat a tak obecně. Ale to mi nevadí, protože těžká krejčovina mě baví – pláště, kabáty, saka, podšívané velké šaty… Ten kouzelný moment, kdy se hromada zmuchlané látky obrátí správnou stranou a ejhle – kabát. Ale k tomu máme ještě daleko. Teď je potřeba sestehovat spodek k vršku 😉 Vyznáte se v tom? :

Trochu to celé vyžehlit a uzavřít okraje, které zatím nedrží…

…a hurá! Máme tělo kabátu. Pro 1. zkoušku se připravuje jeden rukáv volně, který se pak před koncem zkoušky přiloží a posoudí, než se na druhou zkoušku vestehuje. Příprava takového rukávu je docela zdlouhavá, chtěla jsem vám to sem všechno napsat, i ty fotky mám, ale asi by jste se unudili – princip je v tom, že se díly napřed žehlením trochu dotvarují, šev, který se opravuje, prokličkuje a pak se to napřed sešije na horní streně rukávu a vyžehlí a nakonec uzavře stehováním po spodní straně rukávu… prostě hodně práce. Tak aspoň jedna kouzelná z procesu kličkování, což je magie a prokletí zároveň.

Tady je už prakticky hotový rukáv na rukávníku před vyžehlením.

Ještě si připavit na zkoušení límec – ten se dělá z nějakého pevného materiálu, protože se upravuje a látky už tolik není. Takže vystřihnout a přibalit do tašky 😉

Je to hotovo. Zatím to vypadá nijak kouzelně. Ale to první zkouška většinou býváa je třeba si na to zvyknout 😉

Takže se těšíme příště s reportáží ze zkoušení a do té doby krásný předvánoční čas všem!