Poměrně často se u známých i zákazníků setkávám s alarmující neznalostí řemesel, neschopností odhadnout, co mohou čekat a jaký výsledek vlastně mají chtít za jakou cenu.

Vůbec se tomu nedivím, vezmeme-li v potaz, jak dnes průměrný člověk přijde k většině svého oblečení – vybere si cenovou kategorii obchodů, kterých je všude nespočet, počínaje nejhorší sortou vietnamské tržnice a konče noblesním Prada salónem s černými zrcadlovými podlahami, přijde, vyzkouší pár kousků konfekce z aktuelní nabídky, snažíc se strefit do svého vkusu, velikosti, ceny i náladového popudu, a odnese si domů hotový oděv v igelitce. Že ten oděv většinou stojí směsně málo, v porovnání s cenou, jakou by musel zaplatit ještě před 90ti lety, že jeho cena je i tak desetkrát, ne-li víckrát, nadsazená skutečnému původnímu ohodnocení práce a materiálu, že jeho kvalita je v nižších cenových kategorií naprosto alarmující, že procento umělých vláken a jedů v látce je mnohonásobně vyšší, než by mohlo být, že mu ve skutečnosti nepadne a že vydrží tak čtyři vyprání, to už je nevědomému spotřebiteli jedno nebo se tím nechce zabývat – vždyť stál tak málo (nebo hodně, podle toho, kde ho koupil)! (Na kritice bychom mohli ubrat skutečně kvalitním módním značkám, které šijí na území Evropy, jejich cena spolu se značkou je ale tak závratná, že si ji běžný spotřebitel v Čechách nemůže dovolit, nechce-li vykrást banku.) Skomírající krejčovské řemeslo pak trpí tím, že není schopné konkurovat cenně a produkci, že není k dostání spoustu potřebných materiálů, technologie a znalostí, jako dřív a že lidé si necení kvality (což platí hlavně v Čechách). I přes tuto zdánlivě zoufalou situaci stále pevně věřím, že se najdou lidé, kteří si ve shonu doby najdou čas a chuť navrátit se k řemeslu a kráse osobního přístupu.

Co tedy čeká běžného zákazníka, který se rozhodne nechat si něco ušít na míru? A co taková práce obnáší pro švadlenu/krejčovou?

V první řadě je třeba vymyslet, co vlastně ušít. Některé švadleny prostě jen bezmyšlenkovitě sypou střihy, které se naučily, kopírují obrázky a moc u toho nepřemýšlí. Ale přijde-li zákazník k návrháři nebo někomu, kdo má minimální zájem uzpůsobit vše, co lze, konkrétnímu modelu, pro jeho největší dobro, může se z práce vyloupnout dítko značně se lišící od prvního nástřelu. Už tady začíná tvůrčí práce -na zkušenostech a představivosti návrháře je, aby splnil co nejvíce přání, tvořil k co největší spokojenosti zákazníka i své, aby dokázal sdělit reálné možnosti výsledné práce. Kreslení obrázků, obíhání galanterií za sháněním vzorečků, hodiny u PC strávené hledáním inspirace, zdrojů, na e-shopech a konzultacemi nápadů na dálku, to je první část práce. Je nezbytná, na jejím základě se ustaví zakázkový list a cena s tolerancí 20%. Neznamená to, že během skutečného šití ještě nedojde ke změnám – obrázek snese daleko víc, než skutečná látka a reálná postava zadávajícího.

Následně přichází na řadu konstrukce střihu. Správná krejčová konstruuje střih pro každou postavu individuálně. A není to práce lehká, vyžaduje léta zkušeností a rozsáhle znalosti (které se já snažím získat, kde to lze, často se musí konfrontovat několik zdrojů, aby se vyloupl ten nejlepší postup, také s každým zákazníkem zjišťuji, jak nepředvídatelná to občas je práce). Narýsování na papír v reálné velikosti není až tak zdlouhavé, ale je vždy třeba ozkoušet střih na postavě z levného materiálu – může trvat až 3 schůzky, než se z pokusného materiálu skutečně vymodeluje perfektně padnoucí střih – ten se pozná hned, správná délka trupu a šíře zad, objemy tak akorát, prostě jako ulité. Důležité je, aby se v oděvu zákazník cítil co nejlépe, aby lichotil jeho postavě, aby všechny linie byly perfektní a harmonické, a aby naplňovaly co nejvíce tužeb a přání zákazníka – to je nespornou výhodou osobního přístupu, protože každá postava je jiná. Zároveň, aby se předešlo problému při lehkém pohybu váhy, jedná-li se o model, který má dlouho sloužit, nechávají se na bocích na hotovém oděvu velké přídavky, které umožní oděv popustit, umožňuje-li to materiál a střih. Je to nádech luxusu, který ale dnes již málokdo zná a může se stát, že nedocení jeho časovou náročnost, která se nutně musí odrazit na ceně. Není třeba se ale bát, výsledek stojí za to.

Když je střih připraven, začne se šít „naostro“. Konečně pod rukama vzniká reálný oděv a je to hezká část práce, kdy se rodí něco pěkného. Šití jako řemeslo vyžaduje preciznost, trpělivost, inteligenci, schopnost improvizovat i držet se pravidel, zručnost a pokoru (páráme a páráme, když se nedaří a když nám na tom hodně záleží – sama některé „rychlokvašené“ oděvy pro sebe trochu šidím, protože času je málo a štosy látek na projekty se hromadí… Kdybych měla vše vypracovávat jako prvorepublikový salón, nikdy si nic neušiju „jen tak“ :D) Většinou se ještě před úplným dokončením musí jednou nebo dvakrát zkoušet (podle náročnosti oděvu). Samotné sešití na stroji není většinovou náplní práce, daleko více zabere ruční vypracovávání a detaily – krejčovské postupy pro kvalitní šití obsahují hodně ruční práce. Je to osvědčená metoda výroby, která daleko víc vydrží a dá se snadněji opravit než strojové šití. Osobně raději šiju co nejvíce ručně, veškeré začištování a zpevňování je pak trvanlivější než u běžného oděvu.

Samostatnou kapitolou je pak zdobení, vyšívání nebo oděvy šité celé ručně (krajkové večerní šaty nebo historické repliky). A prací, která by zasloužila samostatnou kapitolu jsou korzety a korzetové živůtky, tam je i práce na stroji nesmírně náročná a precizní. Proces šití zahrnuje i žehlení, srážení materiálů, shánění nesehnatelného (někdy je třeba obejít 4 obchody než se sežene správná barva zipu nebo dobrý knoflík), hraní si s drobnostmi jako zapínátka, dírky nebo poutka, někdy také broušení, lakování, roztloukání kladivem, lepení, používají se nástroje jako jídelní hůlky, kleště, pájky a další podivnosti. Zkrátka není nouze o rozmanitost a element překvapení…

Když se vše podaří, vznikne velmi kvalitní, padnoucí oděv přesně podle gusta a potřeb zákazníka. Je jen na rozhodnutí zadávajícího, že ho skutečně chce. Protože takový kabát z kašmíru šitý na míru, to je investice, není to kus oděvu, který za 3 měsíce obnosíme a vyhodíme. Což je v příkrém rozporu s fungováním dnešní společnosti. Za kvalitu, osobní přístup, plnění přání a příjemné služby se platí a platilo, ale není to až tak zlé, jak se to může zdát. Suma se může zdát závratná, ale promítá se do ní většinou z 50% ti procent jen materiál (chceme-li kvalitní), a zbytek je ohodnocením lidské tvůrčí práce a zručnosti. A pokud je člověk skutečně spořivý (nekupuje, co nepotřebuje, i když je to „levné“, a zakládá si na výdrži), tak mu dojde, že hodnota to není přemrštěná.

Nesmím zapomenout dodat, že i mistr tesař se někdy utne a to platí i o šití. Někdy materiál prostě nechce poslouchat, někdy je člověk unaven, někdy se pokazí něco naprosto nečekaného, někdy to prostě jde pomaleji ze zdravotních nebo jiných důvodů… Všichni jsme lidé, a i když milujeme svou práci, nelze vždy podávat dokonalé výkony. A tak se i z šití stává tvůrčí proces, plný radosti i starostí, spokojenosti i zoufalství (to hlavně kolem Vánoc, kdy nám zákazníci přibírají :D). Přes veškeré patálie bych neměnila za nic na světě – oděvy mají tisíce tváří a inspirace se hrne ze všech stran, vždy se dá dělat na krásném projektu, pro krásného člověka nebo jen tak pro radost.